(…) Úplné darování těla by bylo klamem, kdyby nebylo znamením a plodem úplného osobního odevzdání, v němž je přítomna celá osoba, i ve svém pozemském rozměru. Pokud si člověk něco ponechává pro sebe nebo si vyhrazuje možnost v budoucnu své rozhodnutí změnit, už tím se nevydává zcela.
Jan Pavel II., Familiaris consortio, 11
Vážení manželé Domácí církve a čtenáři našeho čtvrtletníku.
Předáváme vám do rukou další číslo našeho formačního časopisu „Dopis rodinným společenstvím Domácí církev“. V tomto vydání se zabýváme tématem, které je subtilní, a zároveň hluboké a potřebné – tělem a sexualitou ve světle křesťanské antropologie. Tato otázka se týká důležitého aspektu našeho povolání a odpovědnosti. Nezabýváme se tím ze zvědavosti ani kvůli samotné diskusi, ale abychom vytvořili prostor pro upřímný dialog, otázky a společné poznávání Božího pojetí lásky.
Současný svět na jedné straně tělu a sexualitě věnuje velkou pozornost, ale na straně druhé je často redukuje na biologickou, emocionální či individuální zkušenost. Křesťanství naproti tomu od počátku zdůrazňuje jednotu těla a ducha v člověku. „Člověk se stává skutečně sám sebou, když tělo a duše nacházejí vnitřní jednotu, a výzva erósu může být skutečně překonána, když se tato jednota stane skutečností.“ Pokud člověk usiluje o to, aby byl pouze duchem, a chce odmítnout tělo jako pouhé zvířecí dědictví, pak duch i tělo ztrácejí svou důstojnost. A pokud se naopak zříká ducha a považuje hmotu, tělo, za jedinou skutečnost, ztrácí také svou velikost. Epikurejec Gassendi žertem pozdravil Descarta slovy: „Ó duše!“, načež Descartes odpověděl: „Ó tělo!“. Nemiluje však sama duše, ani samo tělo: miluje člověk, osoba, která miluje jako jedinečné stvoření složené z těla a duše. Teprve když se oba rozměry skutečně spojí v jeden celek, stává se člověk plně sám sebou“ (Benedikt XVI., Deus caritas est, 5). Tělo není pouhým doplňkem osoby ani nástrojem, s nímž lze libovolně nakládat, ale výrazem osoby, místem, kde se projevuje láska, schopnost darovat se a žít v obcování.
V manželské svátosti nabývají tělo a sexualita ještě hlubšího významu. Už nejsou pouze soukromou sférou, ale stávají se jazykem smlouvy – znamením duchovního společenství dvou lidí. Manželský akt zní jako ozvěna svátostného slibu a nabízí sebe sama jako výlučný dar, bezpodmínečný a věrný. Při úvahách o sexualitě nás tedy ať vede pravda o člověku, o lásce a o jeho touze po svatosti. Nemůžeme ji redukovat pouze na biologickou funkci či zdroj pomíjivého potěšení. Sexualita je dar, který má sloužit k upevňování pouta a k vyjadřování lásky. V kontextu manželství získává zvláštní rozměr a stává se znamením Boží přítomnosti v životě dvou lidí, kteří se vydali na společnou pouť k věčnosti.
Toto číslo našeho časopisu se zabývá různými rozměry pravdy o těle a sexualitě. Zastavujeme se u tématu mužství a ženství jako Božího mistrovského díla. Zamýšlíme se nad manželstvím a sexualitou v kontextu svátosti. Hovoříme o „manželském spojivu“, o roli těla při budování jednoty, o přijetí a potřebách, o pozitivním pojetí sexuality. Zabýváme se také tématy týkajícími se: otevřenosti k životu a odpovědného rodičovství, výchovy k čistotě, předmanželské čistoty, společného soužití před sňatkem a doprovázení dětí při objevování jejich identity. Chceme mluvit pravdu a přitom mít na paměti, že „láska je trpělivá, láska je laskavá“ (1Kor 13,4) – a že bez lásky ztrácejí i ta nejkrásnější slova smysl.
Ať se čtení tohoto čísla stane pozvánkou k manželskému dialogu, k vděčnosti za vlastní tělo i tělo manželského partnera a k novému objevení toho, že jsme stvořeni z lásky a pro lásku.
Małgorzata a Tomasz Kasprowiczowie
národní pár DK
P. Damian Kwiatkowski
národní moderátor DK